„Člověk není krásný fyzicky, ale myšlením a energií, kterou vyzařuje.“ Zorba Budha

„Člověk není krásný fyzicky, ale myšlením a energií, kterou vyzařuje.“ Zorba Budha

Vnitřní vytváří vnější a to platí i při fyzické stránce naší existence, kterou je tělo. Většina lidí považuje za krásu jen vnější fyzickou stránku člověka a vnitřní nevěnuje žádnou pozornost. Skutečná krása člověka však není jen fyzická, ale především ta neviditelná – vnitřní. To, co člověk ze svého energetického pole vyzařuje a jak se ostatní cítí v jeho přítomnosti. Jinak řečeno, jaký dar přinášíme svou přítomností druhým.

Vytvořili jsme si iluzi krásy, jejímuž tlaku mnoho krásných duší podlehlo. Jsou ochotné udělat všechno pro to, dokonce i lhát sobě i druhým, jen aby je druzí přijali. Odporují a zasahují do přirozenosti těla různými úpravami. I to by bylo ještě v pořádku, pokud se nestanou otroky svého vnějšího vzhledu. Protože pokud mysl není spokojená s tím, co vidí v zrcadle, můžeme si být jisti, že nebude spokojená nikdy. A my se budeme měnit a měnit, až zjistíme, že už to nejsme my, že jsme ztratili svou identitu. Přesněji – stále to budeme my uvnitř, ale budeme trpět nemocí posuzování a nepřijetí sebe sama.

Tolik času věnujeme vnějšímu vzhledu, který není ničím jiným než iluzí, že zapomínáme na to nejpodstatnější. To skutečné, čím lidé komunikují, je energetická komunikace na úrovni osobních vibrací. A ta s vnějším vzhledem nemá nic společného. Když lidé začnou věnovat svým myšlenkám, pocitům a emocím alespoň tolik času, kolik věnují úpravě svého zevnějšku, svět se stane lepším místem k životu.

Fyzická krása, tak jak ji vnímá společnost, velmi rychle pomine, už zítra zevšední. Všichni to známe, zejména ve vztazích. Může být partner nejkrásnější na světě, ale v určitém momentu, když necítíme proudění lásky, ale jen energii negativních emocí projevujících se jako hněv, nervozita, nespokojenost, výčitky, obviňování… V proudu těchto energií, když se k vám partner chová jako k cizímu člověku, je nám úplně jedno, jak vypadá po fyzické stránce.

Tehdy žádnou fyzickou krásu nevidíme a ani nás nezajímá. Na druhé straně vnitřní krása, pokud už v člověku existuje, nikdy nepomine a nezmění se na něco destruktivního. Vnitřní krása je jediná skutečná krása, která nejen přetrvá, ale když jí svou vnitřní prací věnujeme pozornost, časem se ještě více rozvine. Můžeme říct, že vyroste do krásy.

Protože vnitřní krása spočívá v tom, že se chováme sami k sobě i k druhým lidem s láskou, úctou, pochopením a vděčností. Jsme dárci úsměvu, radosti, dobré nálady a pohody. Víme, že všechno je v pohybu a podléhá změnám. Nebereme proto věci jako samozřejmé a jsme si vědomi jejich pomíjivosti. Snažíme se prožít každý okamžik tak, abychom nikdy ničeho nelitovali a abychom každému dali ze sebe to nejlepší. Vidět druhého šťastného je i naším štěstím a vidět ho nešťastného je i naším neštěstím. To je láska.

Naše fyzické tělo je přesně takové, jaké má být, jak nás nekonečná inteligence chtěla mít. Má to svůj důvod, stejně jako všechno, co je a co se děje. To jsme my. „Úžasné a dokonalé bytosti ve své nedokonalosti“.

Když si o sobě myslíme něco jiného a chceme být někým jiným, než jsme, trestáme tím své tělo. A naše tělo je nekonečná inteligence, která nám s láskou slouží. Všechny procesy probíhají automaticky, aniž bychom si je uvědomovali. Právě tělo je to, co nás učí lásce. Učí nás vděčnosti.

Každý den poděkujme tělu, že nám s láskou slouží a umožňuje nám se v tomto pozemském životě projevovat, tvořit a naplňovat své poslání. Přestaňme ho považovat za samozřejmost a začněme si uvědomovat jeho nesmírnou inteligenci, kterou oživuje duše a která reaguje na mysl. „Emoce jsou reakce těla na mysl“.

Pokud jsou naše emoce pozitivní a rezonují energií lásky, každá buňka je plná této zdravé energie. Pokud jsou emoce negativní a tento stav trvá příliš dlouho, mohou buňky degenerovat a obrátit se proti celku, protože stejně jako naše mysl i tělo funguje jako počítač.

Každá buňka má svůj program a pokud není nakažen „virem“ – negativní energií – funguje správně ve prospěch celku. Pokud je v našem těle v důsledku dlouhodobých negativních emocí energetická a chemická nerovnováha a v buňkách převládá destruktivní energie pocházející ze strachu, buňka se „nakazí“ a obrátí se proti celku. Tehdy se na těle začnou projevovat symptomy, které známe jako nemoci. A v krajním případě může dokonce zahubit organismus, jehož je součástí.

Co je tedy důležitější? Pozornost a čas věnovaný vnitřní kráse, nebo čas věnovaný vnější iluzi krásy? Vytvářet buňkám zdravé prostředí je způsob, jak jim umožňujeme správně fungovat a zároveň jim tím projevujeme vděčnost. A to je láska.

Co vidíme, když se podíváme do zrcadla? Já tam vidím úžasnou a dokonalou bytost, která je naprosto nadšená z toho, co v zrcadle vidí. A to, jak nás vidí ostatní, nás vůbec nemusí zajímat. To není o nás, ale o nich.

Výborně to bylo vyjádřeno ve filmu Matrix Resurrections, kdy Neo viděl v zrcadle sám sebe jako Nea a všichni ostatní ho viděli jako někoho úplně jiného. Proč tedy chceme být někým jiným a nejsme spokojení sami se sebou a se svým tělem?

Důvod je jednoduchý. Všichni toužíme po lásce a přijetí. Nejsme spokojení s tím, co vidíme v zrcadle, a proto trápíme své tělo a chováme se k němu macešsky. Protože lásku nehledáme v sobě, ale u druhých, a všechno, co děláme, děláme proto, abychom se druhým zalíbili, abychom pro ně byli dost dobří a aby nás přijali.

Důvod tohoto naprogramování musíme hledat v dětství. Vychází z nedostatku lásky, pozornosti, neustálého posuzování a nepřijetí naší přirozenosti, nepřijetí nás takových, jací jsme. V důsledku toho se naše podvědomí naprogramovalo velmi komplexními destruktivními programy, které nejsou pro náš život prospěšné a automaticky se spouštějí ve většině našich životních situací.

Podívejme se blíže na podvědomý program posuzování. Spouští se automaticky a většina lidí si ho neuvědomuje. Jakmile něco upoutá naši pozornost, začneme to posuzovat. Posuzujeme všechno a každého. Od dětství jsme byli posuzováni a naučili jsme se posuzovat.

Dokonce i ve škole se učíme popisovat a hodnotit. V určitém bodě se posuzování stalo naším automatickým naprogramováním. Když něco nebo někoho uvidíme, automaticky, bez uvědomění, začneme hodnotit. A tento popis bývá často kritický a negativní, protože odpovídá našemu současnému naprogramování.

Ale tento obraz nemá nic společného se skutečností. Je to jen zkreslený obraz vytvořený naší myslí. Takto posuzujeme sebe, druhé i život. Bez uvědomění tím ubližujeme sobě i druhým.

Jedinou cestou ke změně je začít si tento program uvědomovat, pozorovat sami sebe při posuzování a vědomě ho přeprogramovat. Výsledkem bude vědomí, které už neposuzuje, ale chápe, že „všichni a všechno je dokonalé přesně takové, jaké je“.

Fyzicky může tělo zestárnout, ale uvnitř se můžeme cítit stále mladí. A tak, jak se cítíme uvnitř, tak zdravé bude i naše tělo. To, že tělo stárne, neznamená, že nám nemůže sloužit. Pokud jsme se o něj starali s láskou, vrátí nám to.

Dnes mnoho lidí ve vyšším věku místo užívání života řeší jen nemoci, lékaře a léky. Ale tak to být nemusí. Můžeme odejít nemocní, nebo zdraví. Je to náš životní styl, naše volba.

Každý by měl stárnout s grácií. Přijměme život takový, jaký je, bez odporu. Nemusíme ze sebe dělat někoho jiného. Čas, který věnujeme iluzi krásy, věnujme raději vnitřní kráse, která se projeví láskou a pochopením vůči druhým.

Ať je naše vnitřní krása inspirací pro ostatní v pochopení toho, co je skutečně důležité a krásné.

Zorba Buddha
člověk nové doby užívající světské radosti duchovním způsobem – v lásce, bez strachu