Vyškrtla jsem z jídelníčku spoustu věcí a pak jsem se do něj snažila vrátit „jídla pro radost“. Ale když sním cukr, vepřové, máslo a podobně, jsem nafouklá a tři nebo čtyři dny se mi chce zvracet. Maya měla pokřivené zrcadlo. Neviděla v něm tu úžasnou bytost, která je fantastickou cukrářkou a dělá práci, která ji baví, ale jen domnělý obraz sebe sama, se kterým byla stále nespokojená. Žila pro ostatní a ne pro sebe.
„Ale ta se teď proměnila v jinou poruchu příjmu potravy, ortorexii. Jsem posedlá zdravím a co nejoptimálnější výživou.“ Nejdřív trpěla anorexií a teď trpí ortorexií. Obě diagnózy jsou duševní onemocnění s fyzickými příznaky. V podstatě žila ve stálém strachu. Její nemoc byla mentální, protože mysl je nemocná, když je plná strachů. Strach je spouštěčem stresové odezvy, takže aniž by si to uvědomovala, její tělo fungovalo permanentně ve stresu a léčení v takovém případě je velmi složité. Stačí se ale zbavit strachů, odstranit stres z těla a tělo se uzdraví samo. Pokud odstraníme příčinu – spouštěč stresové reakce, kterým je vždy strach, budeme moci znovu jíst všechno a správnou výživou podpořit své celkové zdraví. Je pravda, že zdravému se lehce radí nemocnému, ale vnímáme realitu, že lidé, kteří už mají alergie nebo intolerance, nehledají příčinu jejich vzniku, ale jen potraviny, které mohou jíst, aniž by jim bylo špatně. Odstraněním příčiny, kterou je vždy nějaký podvědomý program strachu spouštějící stresovou odezvu těla v situacích, kdy neexistuje reálné ohrožení života, vytvoříme podmínky pro aktivaci těla a jeho ozdravných – samoléčivých, samohojivých, samočisticích procesů, abychom opět mohli jíst všechno.
„Problém podle mě částečně spočívá v tom, že mám u určitých jídel psychický blok.“ Psychický blok v případě Mayi není nic jiného než strach sníst cokoliv kromě zeleniny. „Když sním něco, co není zelenina, začne mě bolet břicho.“ Strach z toho, že jí bude špatně, když sní cokoliv jiného než zeleninu. V současnosti už žila v nesprávném přesvědčení, že všechno ostatní jí škodí a bude ji z toho bolet břicho. Když pochopí, že to, čemu věří, je lež, může změnit své přesvědčení a také jeho důsledky. Vždy děláme to, čemu věříme. Když uvěří, že může jíst všechno, pak opravdu bude moci jíst všechno. Možná ne hned, protože i mikrobiom potřebuje čas, aby se přizpůsobil novému druhu potravy, ale postupně určitě. Pochopením příčinných souvislostí může odstranit ze své mysli mentální omezení v podobě strachu a změnou přesvědčení na zdraví prospěšné – že tělo bylo stvořeno k tomu, abychom mohli jíst vše – může opravdu postupně začít jíst vše.
Jenže lehko se to řekne. Podvědomá mysl, kde sídlí naše naprogramování strachem, je milionkrát silnější než vědomá část mysli. Nestačí si jen vědomě říct, že od zítřka se už nebudu bát a začnu jíst všechno. Tak to nefunguje. Je to cesta změny. Nejúčinnější cesta je přeprogramovat své strachy, ale to je vnitřní práce, na kterou ještě ne každý je připravený. Proto jednodušší a bližší volbou pro všechny je cesta vědomé změny, např. překonáváním strachů malými dávkami jídla, ze kterého máme obavu, že nám po něm bude špatně. „Myslíme si, že by vám mohlo ulevit mikrodávkování, kdybyste ho začala jíst ve velmi malých dávkách a postupně se propracovala k větším porcím.“ Mohlo by to pomoci. „Zkuste do jídelníčku zařadit menší porce a když tomu dáte několik měsíců, časem byste možná mohla začít jíst mnohem širší škálu potravin.“
„Mikrodávkování chipsů se mi vážně líbí. Mám z toho velkou radost. Úplně mě to dojalo. Ale byla to dost dlouhá, náročná cesta.“ Mikrodávkování jí pomáhá překonat strach, i když na pozadí se stále spouštějí programy strachu – jestli to, co snědla, byť v malých dávkách, neublíží jejímu tělu. „Velmi mě nadchla představa mikrodávkování chipsů. Po troškách měním svůj jídelníček. A je to super. Někdy si dám tři chipsy denně a netrápí mě to. I když mi vrtá hlavou, jestli se stravuji správně, nebo se mi nějak mění chemie mozku.“
Mayina cesta k uzdravení vede přes odstranění strachu z mysli skrze pochopení, že se nemá čeho bát. Špatně jí nebylo z toho, co snědla, ale protože se toho jídla bála a předem si představovala, jak ji bude bolet břicho. Z mentální projekce budoucí bolesti břicha se stala „fyzická“ bolest břicha. Myšlenka se zhmotnila do bolesti. Tělo reaguje na mysl a následuje ji. Je to nádherný příklad noceba – když uvěříme negativní lži a tělo zareaguje na základě tohoto negativního přesvědčení. Jak jsme si už řekli, mozek je jen chemik a každá myšlenka je pro něj skutečná. Tělo přizpůsobilo svou fyziologii představě bolesti, a proto když snědla to, čeho se obávala, začalo ji skutečně bolet břicho – ne však z potraviny samotné. Ta bolest neexistovala na úrovni tělesných procesů, byla pouze vsugerována mentálně. Celý Mayin problém je psychosomatický. Pokud odstraní strach z mysli, bude moci opět jíst všechno, protože tělo bez stresu funguje v otevřeném růstovém režimu tak, jak bylo stvořeno. V tomto režimu bez strachu a stresu tělo už nemusí reagovat na negativní představy plné bolesti, protože už žádné nejsou.
Dovolím si ještě na jednom příkladu ze života ukázat, jak reaguje tělo na mysl. Právě v období psaní tohoto příspěvku jsem měl možnost vidět stejnou reakci těla na mysl, o které tu teď píšeme. Dceři jsem k snídani připravil anglickou snídani, jejíž součástí byly i párky. Když je už měla snězené, zeptala se mě: „Tatínku, nebyly ty párky zkažené? Měly nějakou zvláštní chuť.“ Ze srandy jsem jí odpověděl, že možná ano, protože i mně přišly divné. Okamžitě se jí zvedl žaludek a běžela na záchod. Tady je krásně vidět, jak tělo reaguje na mysl. Kdybych jí byl řekl, že jsem je včera koupil a že tyto párky přesně takhle mají chutnat, zůstala by úplně v klidu. Asi by to pro ni nebyl kulinářský zážitek a příště by si je nedala, ale určitě by nešla zvracet. Přesně toto zažívala Maya, když její tělo reagovalo na myšlenku strachu z bolesti břicha „fyzickou“ bolestí břicha.
Je skvělé vědět, že tělo takto funguje. Do budoucna je proto důležité si uvědomit, že pokud se rozhodneme znovu sníst něco, z čeho jsme dříve měli obavy, nesmíme mít očekávání, jak tělo zareaguje. A proč? Protože očekávání rezonují frekvencí strachu a mysl je soustředěná na budoucí výsledek. Bude mě bolet břicho? Nebude mě bolet břicho? No bude. V takovémto nastavení strachu vás určitě opět bude bolet břicho, protože frekvence strachu při konzumaci stejného jídla, se kterým si spojujeme bolest břicha, je v očekáváních – která nejsou ničím jiným než myšlenkou strachu, zda se něco v budoucnu stane nebo ne – stále přítomná. Těžko to vysvětlit slovy.
Tak jako se učíte naslouchat tělu skrze pocity, naučte se vnímat i své myšlenky a z nich plynoucí pocity. Zastavte se a prociťte ten pocit, když se bojíte. Soustřeďte svou pozornost dovnitř. Nalaďte se na něj. Uvědomte si ho. Zvědomte si ho. Když si ho začnete uvědomovat, můžete s ním začít pracovat. To bude začátek změny. Pak si dokážete položit otázku: Čeho se vlastně bojím? V tu chvíli pochopíte, že jste tvůrcem a vše si způsobujete sami. Pochopíte také, že na myšlenkách záleží, a na základě tohoto poznání budete umět a moci vědomě ovlivňovat procesy v těle. Jaké budou vaše myšlenky a reakce těla na ně, bude pak záležet už jen na vás.
ZÁVĚR a POUČENÍ z příběhu
Už mnozí pochopili, že cesta uzdravení není cesta potlačování symptomů, ale vyléčení jejich příčiny vzniku. A proto skutečné léčení není jen o stravě. Zdravá strava a rozhodnutí se léčit prostřednictvím stravy je důsledkem změny myšlení. Měníme svůj životní styl na zdraví prospěšný, v jehož rámci se začínáme více věnovat tělu a také ostatním složkám naší existence, které stejně jako tělo potřebují pro své zdravé fungování správnou výživu. Takže pokud chceme být skutečně zdraví, resp. uzdravit se, musíme odstranit příčinu – a tou je vždy nějaký destruktivní energetický model uložený v naší podvědomé mysli, který spouští stresovou odezvu těla v případech, kdy nejde o život.