„Přijměme smrt jako svého učitele a zbavme se strachu. Lekce zní: Miluj v každém okamžiku a žij tak, jako by měl být poslední.“ Zorba Budha

„Přijměme smrt jako svého učitele a zbavme se strachu. Lekce zní: Miluj v každém okamžiku a žij tak, jako by měl být poslední.“

Stav hlubokého vnitřního klidu je zdrojem skutečného štěstí. Když pochopíme souvislosti života, už se nebudeme muset ničeho bát.

Pokud nežijeme tak, jak bychom chtěli, musíme hledat důvod ve strachách, které nám v tom brání. Prvotním strachem, ze kterého vyrůstají všechny ostatní strachy, je strach o život, respektive strach ze smrti. Strach ze smrti bychom mohli nazvat také jako strach ze ztráty života. A s ním je spojen každý další strach ze ztráty čehokoli. Abychom mohli ze svých životů odstranit prvotní strach a následně všechny z něj pocházející strachy, musíme věnovat pozornost smrti a jejím prostřednictvím životu.

Smrt je součástí pozemského života každého jednoho z nás, každé jedné bytosti. Jak se říká: „smrti nikdo neunikne a před smrtí jsme si všichni rovni“. Všichni jednou odejdeme, protože všechno má svůj vznik, změnu a zánik. Všechny formy jsou pomíjivé. Tak je to i se životem a to, co považujeme za konec tohoto pozemského života, jsme nazvali smrt. Víme, že jednou zemřeme, ale nevíme kdy a jak. Nevíme, kdy se naplní náš čas. Mnohokrát nedokážeme pochopit, jak někdo mohl zemřít, když tu ještě včera byl.

Smrt, a zejména ta, kterou považujeme za tragickou, je vždy jen okamžik a není náhodná, protože náhody neexistují. Jednoduše přišel čas, naplnil se náš čas v tomto pozemském životě. Všechno, co jsme v životě zažili, nás vedlo k tomu, abychom byli v daném okamžiku na daném místě. Smrti se nevyhneme a pokud máme zemřít, zemřeme. S tím se nedá nic dělat. Jen to přijmout jako fakt a smířit se s tím.

Krásně to vystihuje příběh „Smrt v Teheránu“ z knihy Viktora Frankla Hledání smyslu života: Bohatý a mocný Peršan se jednou procházel po své zahradě s jedním ze svých služebníků. Sluha náhle vykřikl, že právě potkal Smrt, která se mu vyhrožovala. Prosil svého pána, aby mu dal svého nejrychlejšího koně, aby mohl co nejrychleji utéct a dostat se do večera do Teheránu. Jeho pán mu vyhověl a sluha tryskem odcválal. Když se pán vrátil do domu, potkal Smrt a zeptal se jí: „Proč jsi vyděsila mého služebníka a vyhrožovala jsi mu?“ „Nevyhrožovala jsem mu, jen jsem byla překvapená, že jsem ho tu našla, když jsem se s ním měla setkat dnes večer v Teheránu,“ odpověděla Smrt.

Přesně o tom to je. Říkáme si, kdyby se bylo tohle nebo tamto stalo jinak. Ale v realitě života „kdyby“ neexistuje. Všechno je teď a tak, jak má být. Všechno se stalo přesně tak, jak se mělo stát, protože se to tak stalo. Přesně tak, jak se to stalo. To znamená, že se to nemohlo stát jinak.

Stejný příklad příběhu smrti z Teheránu jsem jednou viděl ve zprávách. V Turecku bylo zemětřesení a jedna žena při něm přišla o tři děti. Dokonce jsem si udělal fotku, aby mi to připomínalo, že před smrtí nikdo neuteče. V titulcích byl přesně tento text: Munih utekla před válkou ze Sýrie. „Přišla jsem o tři děti. Utekli jsme před smrtí ze Sýrie a dostihla nás tady.“

Uvědomění si této skutečnosti je příležitost využít čas, který nám byl dán, ne čekáním na smrt nebo strachem ze smrti, ale ve prospěch života. Vědomí toho, že jednou odejdeme a nic kromě skutků si odtud neodneseme, nám dává možnost osvobodit se od závislosti na strachu, formách a začít žít v lásce.

Velmi pěkně je tato skutečnost popsána ve Čtyřech dohodách, kde Anděl smrti k nám přichází se slovy: „Víte, všechno, co tu existuje, je moje, ne vaše. Váš dům, váš partner, vaše děti, vaše auto, vaše kariéra, vaše peníze – to všechno je moje a já si to můžu vzít, kdy budu chtít. Zatím to však můžete užívat.“

Pokud pochopíme tuto pravdu, že nic není naše, že nic nevlastníme a nic hmotného si z tohoto pozemského života neodneseme, přestaneme se bát cokoli ztratit. Protože ztratit můžeme jen to, co nám patří, co vlastníme. A jelikož kromě našeho života, který se také jednou skončí, nic nevlastníme, nemůžeme ani nic ztratit.

Všichni jsme přišli na tento svět jako svobodné duše. Sami jsme přišli a sami odejdeme. Máme svou cestu a tu by měl každý respektovat. Ta cesta je jen naše a má být autentická. Máme žít svůj život a ne život druhých. To, co druzí považují za správné, nemusí být dobré a správné pro nás.

Tak jako je celý vesmír v pohybu a všechno se vyvíjí a mění, tak se mění i naše vědomí a vnitřní nastavení. Nic není navždy. Měli bychom pochopit, že nikdo a nic nám nepatří. Nemůžeme ztratit partnera, protože ho nevlastníme. Je svobodný stejně jako my a kdykoli ho vztah přestane naplňovat a bude cítit potřebu jít dál, umožníme mu to s láskou a vděčností.

Nemůžeme ztratit děti, protože je nevlastníme. Děti jsou stejně jako my lidské bytosti, duše, které skrze nás přišly na tento svět. Pomáháme jim jen dospět a přijímáme jejich vlastní cestu, tak jako jsme se na ni vydali v dospělosti i my sami.

Nemůžeme ztratit pozemky, protože planetu nevlastníme. Patří všem. Ty čáry, které jsme si nakreslili, jsme si vymysleli jen my lidé. Země tu bude stále, jen my tu už nebudeme. Všechno je pomíjivé.

Tohle je úroveň vědomí, kdy pochopíme, že všichni jsme svobodní a svoboda každého z nás je jen do té míry, dokud neomezuje svobodu druhého. To je úcta. A jednáním v lásce je, že tuto svobodu navzájem respektujeme. Nikomu nic nevyčítáme, nikoho za svůj život neobviňujeme, nikoho nemanipulujeme, na nikoho nekřičíme, na nikoho se nezlobíme, protože chápeme, že každý má svou cestu, vývoj a vždy jedná nejlépe, jak umí v daném okamžiku a na dané úrovni vědomí. Nemáme právo nikoho soudit ani trestat za to, že nevnímá život jako my, nebo ho chce žít po svém, jinak než my.

To neznamená, že se teď máme všeho vzdát. Tak společnost ani život v době, ve které žijeme, nefunguje. Pro soužití v dané úrovni kolektivního vědomí jsme si stanovili pravidla a zákony, jejichž dodržování poskytuje určitou úroveň svobody pro všechny.

O vlastnictví mluvíme z jiné perspektivy, a to proto, že nám umožní zbavit se strachu ze ztráty a naplno si užívat všechno, co nám život nabízí. Teď už víme, že všechno je pomíjivé a když přestaneme lpět na formách a zbavíme se strachu ze ztráty, začneme vnímat skutečnou krásu života. Začneme žít bez strachu a tvořit si svou realitu v lásce.

Pokud se chceme přestat bát a osvobodit svou mysl od strachů, musíme přijmout smrt jako nevyhnutelnou součást života. V tomto nastavení už není důvod mít strach ze smrti, protože proč se bát a ztrácet čas něčím, co nemůžeme ovlivnit. Ovlivnit však můžeme to, jak budeme žít. Jak využijeme čas, který nám byl dán.

Už staří Římané nám zanechali odkaz „Carpe Diem“, což ve volném překladu znamená, abychom si užívali každý okamžik, jako by měl být poslední. Protože nevíme, který bude ten poslední. Tak proč většina z nás tak nežije? Protože nám v tom brání strach.

Krásným příkladem života bez strachu nebo ve strachu je diagnostikování možné smrtelné nemoci. Někomu vezme nemoc i poslední kapku odvahy žít a někdo nemoci poděkuje. Tak to bylo i v případě mého přítele, který onemocněl rakovinou. Už dávno tu neměl být, ale je tu dodnes. A vypadá zdravěji než když byl zdravý.

Jednou mi řekl: „Já jsem vděčný rakovině, protože mě naučila žít.“ Protože nevím, jak dlouho tu budu, a zároveň vím, že můžu kdykoli zemřít, už se ničeho nebojím. Nemám z ničeho strach a raduji se ze života. Dříve jsem žil jen v neustálém stresu.“ A smířil se i se smrtí. Řekl: „Podívej, já už jsem měl být dávno pryč a pořád jsem tady, a mnozí, kteří byli zdraví, tu už dávno nejsou.“

Jsem přesvědčený, že právě život bez strachu je to, co vytváří náš stav zdraví. Přesně jako v případě mého přítele. Nedivil bych se, kdyby se s tímto postojem k životu nakonec úplně uzdravil.

A proto žijme bez strachu a užívejme si světské radosti, jsou tu a jsou pro nás. Je nás na planetě tolik, že je to nejen potřebné, ale i nevyhnutelné. Žijeme v době peněz, výroby, obchodu, služeb, umění, cestování… a aby lidé měli peníze, které pak utratí, potřebují mít možnost si je vydělat. Všechno je vzájemně propojené a ovlivňuje se.

Vyrábějme, nakupujme, užívejme si služby, ale nespojujme kvalitu našeho života jen s množstvím peněz, dovolenými, domy, auty, kariérou, vztahy, společenským postavením… Vnější okolnosti či světská potěšení by neměla být naší prioritou.

Naší prioritou by měl být náš vnitřní stav, který vytváří naši realitu a kamkoli jdeme, bereme si ho s sebou. To, jak vnímáme sebe, druhé a život, to, co děláme v daném okamžiku a jak to děláme, je podmíněno úrovní našeho vědomí, které určuje perspektivu našeho vnímání života.

Zda vibrujeme na frekvenci strachu, nebo lásky. Zda se bojíme projevit, nebo ne. Zda jsme autentičtí, nebo ze strachu žijeme život druhých. Jak řekl sv. Augustin: „Miluj a dělej, co chceš.“ Klíčové je zde slovo „miluj“, které bychom mohli nahradit spojením „skutečná láska“.

Vědomým programem je jednat ve prospěch všech. Nikomu svým jednáním neubližovat a jednat tak, aby měl každý z našeho jednání prospěch včetně nás samotných. Radost, kterou svým jednáním způsobíme druhým, je i naší radostí.

A proto jediné omezení všeho, co děláme, je, abychom to dělali s láskou. Můžeme dělat všechno, pokud svým jednáním nikomu neubližujeme. Nikdy nemůžeme vyhovět každému, důležitá je však naše motivace. Víme, že žijeme autenticky v pravdě, lásce a klidu a že svým jednáním vědomě nechceme nikomu ublížit.

To, co si o nás a našem jednání myslí druzí, vychází z jejich naprogramování a pro náš život to není vůbec důležité. Důležitá je naše motivace jednat v lásce. U každého bude jiné jak jednání, tak jeho výsledek, ale motivace jednat v lásce může být u všech stejná.

Když se naprogramujeme na lásku a každá naše myšlenka, pocit, přesvědčení a jednání bude vycházet z tohoto programu, už nebudeme schopni být zlí ani někomu ubližovat. Dokážete si představit život bez posuzování, kritiky, kdy už nejsme schopni být zlí ani nikoho svým jednáním zraňovat? Tento stav můžeme dosáhnout všichni a znamená ZDRAVÍ. Duševní, mentální, emoční i fyzické.

Jakou lekci nám tedy smrt přináší? Chovejme se k sobě, k druhým i k životu s láskou. Nikdy nevíme, jak dlouho tu jsme. Žijme tak, abychom nikdy ničeho nelitovali.

Až přijde náš čas odchodu, abychom neměli žádné nevyřešené, neuzavřené vztahy, které by trápily nás nebo druhé. A když přijde čas někoho jiného, abychom nemuseli žít s břemenem, které už nemůžeme změnit.

Buďme láskou, šiřme lásku a prožijme život v lásce. Buďme sami sebou. Vyjadřujme své pocity. Nebojme se říct každému, jak moc ho milujeme a jak je pro nás důležitý.

Nikoho za nic neobviňujme, nikomu nic nevyčítejme, protože všechna rozhodnutí, která jsme v životě udělali, byla jen a jen naše. Jen my jsme zodpovědní za svou realitu, za svůj život, za to, jak ho prožijeme. S nikým jiným to nemá nic společného.

Všichni ostatní jsou jen komparzisté v našem filmu s názvem ŽIVOT. My jsme hlavní postava a všechno, co existuje v naší realitě, je výsledkem našeho vědomí.

Přestaňme posuzovat sebe i druhé, protože ve skutečnosti o nich a jejich životě nic nevíme. Známe celý jejich život? Celý jejich příběh? Co všechno zažili, čím si prošli a proč dnes jednají tak, jak jednají?

Musíme pochopit, že každá myšlenka, pocit, emoce, rozhodnutí a jednání v daném okamžiku je výsledkem celého našeho dosavadního života. A nezapomínejme, že všichni jsme byli nevinnými dětmi, které milovaly a byly milovány.

A proto nevnímejme to, čím jsme se stali, ale hledejme v každém člověku jeho podstatu, dítě, kterým stále jsme. To je perspektiva lásky.

Naším posláním není lidi soudit, ale milovat. Mít pro každého pochopení, že jedná nejlépe, jak umí. Naučme se sebelásce. Nezůstávejme v tom, co nám nedělá dobře a nenaplňuje náš život klidem.

Nevykonávejme činnosti, které nás nenaplňují radostí a přistupujeme k nim s odporem. Život je krátký. Využijme svůj čas co nejlépe.

Jak řekl Marcus Aurelius, jeden z těch mimořádně vzácných lidí, kteří měli světskou moc a vládli i moudrostí: „Život je jen krátké otevření a zavření očí. Je jen na tobě, co za tuto chvíli uvidíš.“