PŘEPROGRAMUJ STRACH NA LÁSKU

Jediná jistota, kterou všichni v pozemském životě máme, je, že jednou z tohoto života odejdeme. To, co nevíme, je kdy a jak. Jednou z možných odpovědí na tuto otázku je, jak svůj život žijeme. Zda v lásce, prospěšně pro celek, nebo ve strachu a egoismu. Podle toho se může odvíjet i kvalita a délka našeho pozemského života.

Pokud má lidstvo z naší existence, z naší přítomnosti prospěch, můžeme tu být velmi dlouho a zemřít zdraví, nebo když se vyčerpá naše životní energie a náš čas se naplní, tak se můžeme sami rozhodnout odejít. Všechno ostatní je opakem a buď odejdeme v nemoci, nebo budeme nedobrovolně odvoláni. Nemoc a odvolání ze života jsou mnohem častější příčiny našeho odchodu ze života. Poznáme to. Mnohokrát někdo tragicky zahyne a nám se daný způsob odchodu zdá nepochopitelný. Nebo někdo, o kom jsme si mysleli, že je zdravý, náhle onemocní a jeho odchod je velmi rychlý. Nikdy se však nestane nic, co by se nemělo stát. Nic se nestane bez toho, aby to nebylo součástí plánu celku. Vesmír je v každém okamžiku dokonalý.

Jde tedy o to, jak svůj život žijeme a nakolik jsme prospěšní celku. Takže pokud chceme odejít ve zdraví a v klidu, musíme se zbavit strachu. Osvobozením se od strachu se zbavíme stresu na fyzické úrovni a egoismu na mentální. Bez strachu v naší mysli pak začneme žít v lásce. V energii, která tělo léčí a udržuje ho v rovnováze, a myšlenky a přesvědčení, které máme, i rozhodnutí a jednání, která na jejich základě děláme, směřují ve prospěch celku. Kde je světlo, tam není tma. Kde je láska, tam není strach. To je spirituální fyzika. Abychom pochopili, že se nemáme čeho bát, pojďme se společně podívat na to, co to vlastně je život, smrt, strach a láska.

Pandemií dnešní doby je úzkost. Je to duševní nemoc, jejíž příčinou je strach z budoucnosti a symptomy jsou psychické a fyzické nemoci, problémy ve vztazích, v práci, v partnerství, ve výkonu… Jednoduše ve všech oblastech života. Stále se něčeho bojíme. Setrváváme ve starých nefunkčních vzorcích myšlení a chování, i když se v nich necítíme dobře. Důvod je, že se bojíme změny. Bojíme se žít, protože ze všeho nového máme strach a věříme jen tomu, co známe. Jsme přesvědčeni o tom, že tak, jak teď žijeme, je jediná možnost, jak můžeme žít, a žádnou jinou nepřipouštíme.

Potom se života, který žijeme, držíme „zuby nehty“ a přitom si neuvědomujeme, že žít se dá i jinak. Jak zvyknu říkat, „žít se dá i v lese.“ Snažíme se udržet své materiální standardy za každou cenu, jako by jiný způsob života ani neexistoval. Zapomínáme, že někdy jsme žili bez nich a možná mnohem šťastněji. Je příjemné mít hmotné zabezpečení a užívat si ho, ale je dobré mít na paměti, že všechno je pomíjivé a podléhá změnám.

To jen naše ego – iluze o sobě vytvořená myslí – se identifikuje s materiálními věcmi, společenským postavením a potřebou něco znamenat v očích druhých. A když se něco z toho změní, jako by se nám zhroutil celý svět. Když se osvobodíme od ega, přestaneme být otroky mysli a svou hodnotu jako lidské bytosti už nebudeme odvozovat od pomíjivých forem, teprve potom se staneme skutečně svobodnými a přijmeme všechno, co je a co se děje, s pochopením, láskou a bez odporu.

Jenže tyto iluzorní jistoty, v jejichž zajetí nás drží naše mysl, nám neumožňují změnit náš život směrem k lásce, radosti a klidu. Být šťastní, radovat se, vnímat krásu a jednoduchost života. Vždy máme spoustu obav, co všechno se může stát, a to nám brání v rozhodnutích opustit známé a udělat krok do neznáma. Být tvůrcem svého života, své pozitivní reality.

Vždyť co tak hrozného se může stát? Že přijdeme o majetek, společenské postavení, práci, fyzické schopnosti? To všechno je pomíjivé a i kdyby k tomu došlo, mělo by to svůj důvod. A co v mysli zahalené strachem nevidíme, je, že se nám otevřou další nové možnosti. Odstraněním starého vytvoříme prostor pro nové. Jedny dveře se zavřou a druhé se otevřou. Všechno, co se v životě děje, je pro nás to nejlepší, i když to v dané chvíli nevidíme.

V nejkrajnějším případě můžeme přijít o život. O který stejně jednou přijdeme, tak proč bychom se měli bát? Teď ho máme, jsme tady, tak ho žijme! Život se dá žít mnoha způsoby, existuje množství realit a jen naše nastavení a úroveň vědomí v daném okamžiku určí, jaká bude naše přítomnost a z ní plynoucí budoucnost.

Můžeme se sami sebe zeptat: Co z toho, co jsem v životě prožil, jsem si vymyslel? Život je tak tajemný a má tolik možností, že nic z toho, co jsme prožili, jsme si nevymysleli sami. A přesto jsme tady a žijeme. Náš život je ovlivněn naším naprogramováním a životem všech ostatních a všeho ostatního, co společně vytváří tuto planetu. Tak čeho se máme bát, když stejně nedokážeme ovlivnit nic z toho, co se děje venku?

To, co ovlivnit můžeme, je, zda budeme tuto vnější realitu vnímat očima strachu, nebo lásky. Můžeme ovlivnit své vnitřní nastavení, které pak vytváří to, jak vnímáme vnější svět. A když to víme, máme svobodu volby. Můžeme se rozhodnout, zda chceme žít ve strachu a být ve svém životě obětí, nebo chceme žít v lásce a být vědomým tvůrcem svého života.

Nikdo neví, co budoucnost přinese, budoucnost je otevřená. Jako taková neexistuje, existuje jen v našich představách. Musíme věřit a souhlasit s Osho, který řekl, že „budoucnost se o sebe postará“. To, co bychom však měli vědět, je, že budoucnost si vytváříme kvalitou našeho vědomí v přítomnosti.

To, jak myslíme, cítíme, jednáme, jednoduše jaké je naše naprogramování a úroveň vědomí v daném okamžiku. Pokud se něčeho bojíme, přičemž strach je jen naší mentální projekcí, vytváříme tím i svou budoucí realitu. A právě myšlenky spojené s pocitem strachu mají velmi silný elektromagnetický účinek a to, čeho se bojíme a co by se s velkou pravděpodobností nikdy nestalo, si právě tím přitáhneme do života.

Strach nás vždy vede opačným směrem, než kterým máme nebo chceme jít. Nakonec nás vede po cestě, které se ve skutečnosti nejvíce bojíme. Proto by pocit strachu měl být naší kontrolkou na palubní desce života, která nás upozorňuje na to, co nechceme. Pokud za daných okolností pociťujeme strach, musíme změnit okolnosti.

Nasměrujme pozornost ne na vnější realitu, kterou změnit nemůžeme, ale na vnitřní, kterou změnit můžeme vždy. Výsledkem vnitřní práce bude, že přestaneme mít strach, přestaneme si přitahovat to, co nechceme, a s důvěrou se odevzdáme proudu života. Vždyť jsme tady a to, že jsme tady, má přece nějaký důvod.

Strach je příčinou všeho, co nás připravuje o radost ze života. Je příčinou stresu, nemocí, selhání, negativních pocitů a emocí… ale je skutečný? Je skutečně příčinou negativních symptomů našich životů strach, nebo mysl, ve které se strach rodí? Správnou odpovědí je mysl.

Takže pokud chceme ze svých životů odstranit strach, musíme přeprogramovat svou mysl. Musíme pochopit, že se nemáme čeho bát, protože samotný strach ani to, čeho se bojíme, ve skutečnosti neexistují. Existují, ale jen v naší mysli, v našich představách, v naší realitě.

Jak tedy odstranit z naší mysli strach? Všichni máme ve své genetické výbavě v DNA kód stresu, který je součástí instinktu přežití. Má nám zachránit život v hraničních situacích, nemá se však aktivovat v situacích, ve kterých nejde o život. Strach o život měl být tedy ojedinělou zkušeností našeho života, ale v určité fázi vývoje člověka a lidské mysli se stal stálou destruktivní součástí našich životů.

A právě tady, v tomto kódu, je základ, zdroj všech našich strachů. Prvotní strach, ze kterého vznikají všechny ostatní. Je to strach o život a jeho dvojčetem je strach ze smrti. Možná je to jen, jak se říká, „chyba v matrixu“, protože stresový kód je jako kód života součástí instinktu přežití, ale je naprogramovaný na strach ze smrti. Strach ze smrti je jeho základní, a tedy chybný kód, protože se rozšířil do celého našeho života.

Pokud pochopíme skutečnou pravdu o bytí, o životě a o smrti a přijmeme ji za svou jako své vědomé přesvědčení, které se stane součástí našeho naprogramování mysli, už nebudeme mít důvod se bát, protože každý jeden strach je v podstatě jen strachem o život, strachem ze smrti.

Zamysleme se tedy společně nad tím, co to vlastně život je. O co se vlastně bojíme, když říkáme, že se bojíme o život? A proč se bojíme smrti?

Smrti se bojíme jen proto, že máme přesvědčení, že smrtí náš život končí. Na určité úrovni myšlení, v dnešní době převládajícího materialistického, věříme hlavně tomu, co vidíme, čeho se můžeme dotknout, co se nám zdá logické a na co existují „jakoby“ vědecké důkazy, co bylo vědou prokázáno. Tělo vidíme, duši ne. Tělo vidíme zemřít, duši nevidíme odejít.

Nezajímá nás, jak tělo funguje, jak bylo stvořeno, proč má tvar, jaký má, co ho oživuje… nic z toho. Na této úrovni vědomí nám mysl říká, že jsme jen fyzické tělo. My však nejsme fyzické tělo ani mysl. Jsme čisté bytí, duše, vědomí za hranicí forem, které tělo oživuje.

Tělo je jen fyzická schránka a mysl je jen nástroj sloužící k růstu vědomí duše, která je sama o sobě nesmrtelná. Když toto přijmeme za pravdu, strach ze smrti se vytratí, protože zemřít může jen fyzické tělo jako schránka. My jako čisté bytí, duše, jsme nesmrtelní.

Ukončením pozemského života smrtí se na čas vracíme domů, abychom zrekapitulovali náš posun, integraci lekcí a znovu se připravili na další vtělení – zrození. A co je tedy jeden lidský život z pohledu věčnosti? Kapka v oceánu času.

A pokud tedy smrtí život nekončí, proč bychom se měli o život strachovat? O život se netřeba bát, život je třeba žít, dokud jsme tady. A dokdy jsme tady, nikdo neví. Všichni jednou z tohoto pozemského života odejdeme a když odejdeme, už nám bude všechno jedno, protože v tom okamžiku nás už nic nebude trápit.

Tak proč se trápíme a bojíme, když jsme stále tady a jsme tady proto, abychom žili? Na trápení a strach o život tu přece nejsme. Jsme tady z nějakého, pro každého z nás velmi důležitého a jedinečného důvodu. Sami jsme se rozhodli narodit se do této doby a do daných okolností, tak žijme, jednejme a projevujme se tak, abychom naplnili své poslání, kvůli kterému jsme sem přišli.

Vesmír nám v tom pomáhá a vytváří nám podmínky potřebné k naplnění našeho poslání. Čekají nás i překážky, ale těch se není třeba bát, jsou také součástí našeho růstu.

Jedním z důvodů, proč se bojíme smrti, je i strach ze smrti našich blízkých. Pro naši mysl je asi nejbolestivější a nejtěžší přijmout nečekaný odchod blízkého člověka. Vědomě na úrovni mysli si všichni přejeme, aby naši blízcí odešli až po nás.

Pokud se však stane, že odejdou z tohoto pozemského života dříve než my, pomůže nám víra, že nezemřeli, jen se z nějakého důvodu, který si naše mysl omezená materiálním poznáním bez povědomí duchovních souvislostí života nedokáže vysvětlit, museli předčasně vrátit domů. Může být pro to mnoho důvodů a možná se je dozvíte, až se vrátíte domů i vy a znovu se setkáte. A setkáte se. Protože na úrovni duší je život věčný.

Na úrovni života a smrti jsme si všichni rovni. Jsme smrtelní a zároveň nesmrtelní. Smrtelné je naše tělo a nesmrtelná je naše duše. Pocházíme z jednoho zdroje, máme stejnou podstatu, jsme jeden druh.

To, že každý z nás je jedinečný, vypadáme jinak, myslíme jinak, vnímáme jinak, máme vlastní realitu, nic nemění na tom, že tělo čeká smrt a naši duši věčný život. Vždy si na vědomé úrovni připomínejme, že všechny formy jsou pomíjivé. To je koloběh života.

Učme se od rostlin a živočichů přijímat s božským klidem to, co je, odevzdat se bez odporu přítomnosti. Učme se od nich, jak žít a umírat a jak nedělat ze života a ze smrti problém. Když se přestaneme bát smrti, když se osvobodíme od strachu ze smrti, všechny strachy zmizí. Nebudeme to my, kdo zemře, ale všechny naše strachy.

Zorba Buddha
člověk nové doby užívající světské radosti duchovním způsobem – v lásce, bez strachu